S Alexandrou Bolfovou o pripravovanej hre

No a je to tu zase! Keďže sa mi donieslo do uší - a to som sa ani nemusela veľmi snažiť - o novej hre, ktorú pripravuje Alexandra Bolfová s Divadelným spolkom F.K. Veselého. Tak som trochu zisťovala, o čo pôjde + niečo málo naviac ;)

 O čom bude hra? Na čo sa môžeme tešiť?

„Nová hra má názov Čakáreň alebo Dobrý človek ešte žije, čo možno divákovi napovie, že dej našej hry bude situovaný do čakárne, nie je to však hocijaká čakáreň. Túto čakáreň možno chápať ako niečo medzi nebom a zemou. Trvalo ju obývajú Dobro a Zlo, ktoré každodenne prijímajú nových čakajúcich, ktorých si potom podľa závažnosti ich hriechov prerozdelia. Problém je však ten, že poslednou dobou prichádzajú do čakárne len duše zlé a hriešne. Dobro však nestráca vieru v lepšie zajtrajšky. Napokon sa Dobro so Zlom stavia. Zlo je presvedčené, že dobrý človek už neexistuje, no Dobro nestráca svoj vychýrený optimizmus a verí, že niekde na svete predsa len žije človek, ktorého duša by bola hodná vstúpiť do kráľovstva nebeského. Celá situácia sa mení vo chvíli, kedy do čakárne prichádza 7 čakajúcich, ktorý však nie sú len tak obyčajnými cudzími čakajúcimi.“

Zostala si verná komédii alebo si zmenila žáner?

„Tak trocha. Keďže dve moje predchádzajúce hry boli komédie, spočiatku som chcela staviť na overenú klasiku. Avšak neskôr som sa začala viacej zamýšľať nad témou a s tým bol úzko spätý taktiež žáner celej hry. Tretia komédia už by možno pôsobila na divákov monotónne. Druhým dôvodom bola téma hry a keďže v hre možno nájsť aj otázky vážnejšieho rázu zvolila som ako žáner tragikomédiu. V hre sa budeme snažiť čo najviac využiť aj symboliku.“

Herci sú pôvodní alebo nastala nejaká zmena?

„Všetci herci zostávajú, no keďže sa počet postáv, v porovnaní s predchádzajúcou hrou  zvýšil, musíme pribrať aj nových hercov. Hľadáme konkrétne jedno dievča a jedného chlapca, čo však bude asi zložitá úloha, keďže, ako dobre vieme, chlapov (a najmä ochotných a zodpovedných chlapov) je v súčasnosti akútny nedostatok.“

A sú „tvoji“ herci spokojný s rolami, ktoré si pre nich ušila tento krát?

„Ja dúfam, že sú celkom spokojní. Ako ktorý herec...(smiech). Samozrejme budú tieto charaktery možno komplikovanejšie než to bolo v hrách predchádzajúcich, a preto budú aj náročnejšie, čo sa týka prípravy.“

Ako prebieha skúšanie?

„O žiadnom veľkom skúšaní sa zatiaľ hovoriť nedá, pretože sme mali len jednu takzvanú čítačku, avšak sama za seba môžem povedať, že ja som s ňou bola veľmi spokojná, možno aj preto, lebo bola celkom iná, než tie predchádzajúce. O celej hre sme viac diskutovali, rozoberali jednotlivé postavy a podobne. Decká boli super a ja som skutočne rada, že mám tú česť pripravovať s nimi v poradí už tretiu hru.“

 Kedy sa môžeme tešiť na premiéru?

„Premiéru by sme chceli stihnúť do konca tohto školského roka, avšak neviem, či sa nám skúšky neskomplikujú tým, že takmer polovica súboru tento rok maturuje. Aj napriek tejto skutočnosti sme sa s deckami dohodli, že na skúšky budú chodiť pravidelne i po, dúfam, že úspešnom, zložení maturitných skúšok. Dali sme si záväzok, že hru musíme stihnúť nacvičiť, stoj čo stoj. Máme pre to isté dôvody, konkrétne jeden, ale ten si necháme pre seba, ak dovolíš...=))“

Je to tvoja posledná hra alebo plánuješ ešte niečo?

„Aby som ti pravdu povedala, sama neviem. Maturitný ročník je veľmi ťažký a potom, už nebudeme tá stará zostava. Vieš, už dávno to nie je o tom za každú cenu hrať to divadlo. Už to je predovšetkým o tých ľuďoch, samozrejme, láska k divadlu je to čo nás spája a kvôli čomu sa každý týždeň stretávame, ale myslím, že keby sme neboli taký dobrý kolektív, už dávno nie je po Divadelnom spolku F.K. Veselého ani stopy. Uvidím, ako sa veci a situácia vyvinie, možno keď by sa našla skupinka ochotných a šikovných deciek, nebol by problém, no sama dobre vieš ako je ťažké nájsť niekoho, kto by dnes holdoval divadlu a chcel sa doň aj aktívne zapojiť.“

A na záver nám povedz, či budeš s divadlom pokračovať aj po skončení prác v gymnáziu?

„Samozrejme, je to môj veľký sen, za ktorým si idem, ako sa hovorí. Tak dúfam, že všetko vyjde tak, ako vyjsť má. Ale musím podotknúť, že i keby sa mi môj sen o „veľkom divadle“ splnil, nikdy nezabudnem na našu partiu, s ktorou sme spoločne začínali a už teraz viem, že mi budú veľmi chýbať.“

Takže ja teraz na záver Saške ďakujem za ďalší rozhovor, jej aj celému spolku držím palce a prajem veľa šťastia a ďalších úspechov.

Text: Donny
Foto: Roman Ralbovský, Simona Turkovičová

Dopis (satisfakce)

Drahý příteli,

právě dnes jsem otevřela Tvůj dopis. Nijak zvláště mě nepřekvapil, tak nějak jsem to
všecko čekala, ani nevím proč. Teď bych mohla začít s tím, že velmi dobře vím, jací jste
vy, muži, slaboši. Ne, já tak nezačnu. Vím dobře proč jsi odešel. Chápu to. A právě to byl
jeden z důvodů proč jsem také neotevřela Tvůj dopis hned jak ho pošťák přinesl. Ty sám
jsi vždy říkával, že všechny věci by se měli řešit zásadně s chladnou hlavou. Proto jsem i já
potřebovala čas, abych si sama v sobě jisté věci urovnala. Kdybych ten dopis otvřela před půl
rokem, vím, že bych ještě téhož dne usedla k psacímu stolu, jako pokaždé, když mi přišla ta
velká bílá obálka až z hlavního města; a tu bych počala psát všecko, co by mě v onu chvíli
právě napadlo.
Měla jsem velké množství času a možná i tím to bylo pro mne všechno těžší, než
kdybych byla nucena na tuto věc nemyslit skrze věci mnohem důležitější. Avšak, kladu si
nyní otázku, zda-li by mohlo býti pro mne něco důležitejšího, než-li vyřešit tento neřešitelný
problém. Správně čteš a správně vidíš, že nazývam ony city, které ve mě přebývají
problémem. Jest to zajisté trochu neobvyklý termín pro pojmenování toho, čemu jiní říkají
láska, nemyslíš?
Víš, nechci být sentimentální, a proto budu vzpomínat co nejméně, když ovšem
dovolíš. Dopisů od Tebe nebylo moc, avšak abych se mohla ujistit zda to co dělám, je dobré,
musela jsem se k nim vrátit a všechny je ještě jednou přečíst, avšak nezmohla jsem se na víc,
než na tupý úsměv, který snad ani nelze nazvat úsměvem. Vzpomínala jsem jaké byli mé
první pocity. Bylo vskutku krásné oběvovat ty nové dosud nepoznané pocity a dávat se jimi
zvolna unášet. Stav božské euforie. Víš, jeden francouzský autor přirovnal nešťastnou lásku
k morfiu. Nejdříve jsem nechápala, posléze jsem zjistila. Nejdříve Ti stačí jen trocha, potom
ale potřebuješ čím dál víc. Pokaždé, když vezmeš, je to nepopsatelný pocit, avšak když
opojení zmyzí, začneš se propadat hlouběji a hlouběji do propasti, ze které není východiska.
A nakonec Tě uplně zničí.
Nevyčítám ti nic, proto prosím nevyčítej nic ani Ty mě. Já jsem Tě totiž měla opravdu
ráda. Vím, byla jsem na Tebe zlá a nejspíše i protivná. Tehdy jsem nemohla, ale dnes vidím,
že Ti konečně mohu povědět příčinu mého chování. Já Tě měla ráda od prvního okamžiku,
kdy jsem Tě poprvé uviděla. Bylo tu však mnoho překážek a já od samého začátku věděla, že
i kdyby se stalo cokoliv, nebude nám souzeno, abychom byli spolu. Byl jsi vždy zvláštní
člověk a snad proto, že jsi se tak výrazně lišil od ostatních, snad proto jsem Tě měla tolik
ráda. Možná proto, že jsi byl docela jiný než-li já. Úplně. Nevyčítám, pouze konstatuji. Já
neuměla dávat své city v šanc, ale kvůli Tobě jsem to riskla, naučila jsem se to a zpočátku
jsem za to byla na sebe hrdá. Později přišli výčitky. Byl si tím vinen Ty. Nikdy jsi mi do očí
nepověděl abych snad čekala, nikdy si ani nenaznačil abych byla trpělivá, že jednou snad...
Kdyby jsi mi řekl na rovinu, že mně nemáš rád, bylo by to pro oba snažší. Mluvil jsi pořád
v hádankách, za kterými já, bohužel, viděla, nebo spíše chtěla vidět, aspoň kousek naděje.
Když už má trýzeň byla tak veliká, že jsem raději chtěla se vším skončit, nazval jsi mě
zbabělcem. Byl jsi až příliš velký alibista. Já k Tobě byla zcela přímá a upřimná, čož se
o Tobě nikdy říct nedalo. Nikdy jsem nevěděla jestli mluvíš vážně, nebo jestli zrovna
neužíváš své pověstné ironie. Pak jsi odjel, protože nebylo možno jinak. Psal jsi dopisy. Když
jsi posléze přijel domů, byl jsi opět tak tajemný jako předtím, jako by ty dopisy psal někdo
uplně jiný. Měl jsi svůj život a já jsem se Ti do něj nechtěla vměšovat. Mnohdy jsi se na mně
hněval pro mé chování. Nevíš si ani představit jak jsem trpěla jenom při pouhém pomyšlení
na to, jestli jsi právě s ní, nebo s některou jinou. Ano, věděla jsem i o těch dalších. Konečně se

mi snad uleví. Neumíš si představit, jak jsem byla tehdy zranitelná. Jak každé Tvé slovo
zabodlo se mi rovnou do srdce a zanechalo tam hlubokou jizvu, která nikdy nezmizí, protože
jak známo jizvy zůstávají. Teď mě můžeš soudit!
Nevyčítám, usmívám se. Usmívám se proto, poněvadž mám konečně možnost ti to
napsat a vím, že se už nebudu muset cítit před Tebou vinna. Ulevilo se mi. Já vím, dohoda
zněla jasně. Už žádné dopisy. Já jsem ale tento napsat musela. Prostě musela.
Víš, nejsem si zcela jista zda láska má byt právě taková jakou jsem ji prožívala já.
Nejspíš ne, čo říkáš? Ta nešťastná snad. Chci, aby jsi věděl, že jsem tento dopis nepsala
v rozčílení a v nějakém amoku, i když mám také neblahé tušení, že Ti tuto teorii asi jen ztěží
vyvrátím. Jaká´š pomoc...
Doufám, že alespoň Ty budeš konečně šťasten a nalezneš klid, který já už dlouho
marně hledám. Nemůžu říci, že Tě nenávidím, to ne. Jenom Tě velmi a z hloubky svého srdce
lituji. A sebe snad ještě víc. Byla jsem hloupá když jsem si myslila, že se můžeš změnit. Snad
kvůli mě... Měj se hezky. Jana.

J.Čajka

Ruky

Ruky. Nenahraditeľné. Biele, malé či veľké. Detské a možno aj dospelé. Jedinečné. Jednoducho ruky.

Milovania hodné a milujúce ruky. Dve postavy. Oproti sebe stojace živé bytosti, neskutočne cudzie. Oddelené pomyselným múrom morálnych hodnôt, predsudkov. Môcť sa tak dotknúť. Aspoň nachvíľu. Aspoň na malú chvíľu nechať splynúť vo vzájomnom zovretí dve cudzie ruky a pritom v kútiku duše dúfať, že si už nikdy nebudú cudzie. Ruky. Ale cudzí zostane cudzím. Navždy.

Ruky umierajúce smädom po dotyku rúk, ktoré nechcú, nesmú. Ruky, mozaika pocitov, mozaika života. Zlepená a znovu rozbitá.

Nemožno. Tisícom slov nemožno vyjadriť, čo jedným dotykom. Lásku, strach, nenávisť... Môcť sa tak dotknúť, oči aj ústa mať zatvorené a dlaňami kĺzať po dlaniach. Aký je to asi pocit? Čierne nehybné viečka.

Ruky. Padnúť a opäť sa postaviť na nohy, padnúť a podoprieť sa rukami, padať a rukami sa zachytiť o prvý pevný bod. Padať do vzduchoprázdna.

Možno by chcela povedať, že ťa má rada. Rukami, ktoré už nevrhajú tiene hľadá v pološere zmysel bytia. Jestvovanie, vravia tí zo starých prachom zapadaných izieb.

Ruky. Zľahka prikladať prst za prstom na čiernobiele klávesy klavíra. Počuješ tie zvuky, počuješ tú vôňu stromov? Nie ja, ale ruky hrajú. Ničím a nikým nerušené, užívajú rozpätie pokoja, ktorého práve ony stali sa glosátormi. Obyčajné ruky.

Môcť tak otočiť kľukou na Agátinom gramofóne a ujsť tam odkiaľ iní v húfoch odchádzajú naplnení očakávaniami, ktoré sa však nikdy nevyplnia. Rukami otvoriť ťažké kované dvere a čakať. A hodiny odbijú polnoc. Môžeš zastaviť čas, ak chceš. Rukami.

Alexandra Bolfová, 3.A