Dopis (satisfakce)

Drahý příteli,

právě dnes jsem otevřela Tvůj dopis. Nijak zvláště mě nepřekvapil, tak nějak jsem to
všecko čekala, ani nevím proč. Teď bych mohla začít s tím, že velmi dobře vím, jací jste
vy, muži, slaboši. Ne, já tak nezačnu. Vím dobře proč jsi odešel. Chápu to. A právě to byl
jeden z důvodů proč jsem také neotevřela Tvůj dopis hned jak ho pošťák přinesl. Ty sám
jsi vždy říkával, že všechny věci by se měli řešit zásadně s chladnou hlavou. Proto jsem i já
potřebovala čas, abych si sama v sobě jisté věci urovnala. Kdybych ten dopis otvřela před půl
rokem, vím, že bych ještě téhož dne usedla k psacímu stolu, jako pokaždé, když mi přišla ta
velká bílá obálka až z hlavního města; a tu bych počala psát všecko, co by mě v onu chvíli
právě napadlo.
Měla jsem velké množství času a možná i tím to bylo pro mne všechno těžší, než
kdybych byla nucena na tuto věc nemyslit skrze věci mnohem důležitější. Avšak, kladu si
nyní otázku, zda-li by mohlo býti pro mne něco důležitejšího, než-li vyřešit tento neřešitelný
problém. Správně čteš a správně vidíš, že nazývam ony city, které ve mě přebývají
problémem. Jest to zajisté trochu neobvyklý termín pro pojmenování toho, čemu jiní říkají
láska, nemyslíš?
Víš, nechci být sentimentální, a proto budu vzpomínat co nejméně, když ovšem
dovolíš. Dopisů od Tebe nebylo moc, avšak abych se mohla ujistit zda to co dělám, je dobré,
musela jsem se k nim vrátit a všechny je ještě jednou přečíst, avšak nezmohla jsem se na víc,
než na tupý úsměv, který snad ani nelze nazvat úsměvem. Vzpomínala jsem jaké byli mé
první pocity. Bylo vskutku krásné oběvovat ty nové dosud nepoznané pocity a dávat se jimi
zvolna unášet. Stav božské euforie. Víš, jeden francouzský autor přirovnal nešťastnou lásku
k morfiu. Nejdříve jsem nechápala, posléze jsem zjistila. Nejdříve Ti stačí jen trocha, potom
ale potřebuješ čím dál víc. Pokaždé, když vezmeš, je to nepopsatelný pocit, avšak když
opojení zmyzí, začneš se propadat hlouběji a hlouběji do propasti, ze které není východiska.
A nakonec Tě uplně zničí.
Nevyčítám ti nic, proto prosím nevyčítej nic ani Ty mě. Já jsem Tě totiž měla opravdu
ráda. Vím, byla jsem na Tebe zlá a nejspíše i protivná. Tehdy jsem nemohla, ale dnes vidím,
že Ti konečně mohu povědět příčinu mého chování. Já Tě měla ráda od prvního okamžiku,
kdy jsem Tě poprvé uviděla. Bylo tu však mnoho překážek a já od samého začátku věděla, že
i kdyby se stalo cokoliv, nebude nám souzeno, abychom byli spolu. Byl jsi vždy zvláštní
člověk a snad proto, že jsi se tak výrazně lišil od ostatních, snad proto jsem Tě měla tolik
ráda. Možná proto, že jsi byl docela jiný než-li já. Úplně. Nevyčítám, pouze konstatuji. Já
neuměla dávat své city v šanc, ale kvůli Tobě jsem to riskla, naučila jsem se to a zpočátku
jsem za to byla na sebe hrdá. Později přišli výčitky. Byl si tím vinen Ty. Nikdy jsi mi do očí
nepověděl abych snad čekala, nikdy si ani nenaznačil abych byla trpělivá, že jednou snad...
Kdyby jsi mi řekl na rovinu, že mně nemáš rád, bylo by to pro oba snažší. Mluvil jsi pořád
v hádankách, za kterými já, bohužel, viděla, nebo spíše chtěla vidět, aspoň kousek naděje.
Když už má trýzeň byla tak veliká, že jsem raději chtěla se vším skončit, nazval jsi mě
zbabělcem. Byl jsi až příliš velký alibista. Já k Tobě byla zcela přímá a upřimná, čož se
o Tobě nikdy říct nedalo. Nikdy jsem nevěděla jestli mluvíš vážně, nebo jestli zrovna
neužíváš své pověstné ironie. Pak jsi odjel, protože nebylo možno jinak. Psal jsi dopisy. Když
jsi posléze přijel domů, byl jsi opět tak tajemný jako předtím, jako by ty dopisy psal někdo
uplně jiný. Měl jsi svůj život a já jsem se Ti do něj nechtěla vměšovat. Mnohdy jsi se na mně
hněval pro mé chování. Nevíš si ani představit jak jsem trpěla jenom při pouhém pomyšlení
na to, jestli jsi právě s ní, nebo s některou jinou. Ano, věděla jsem i o těch dalších. Konečně se

mi snad uleví. Neumíš si představit, jak jsem byla tehdy zranitelná. Jak každé Tvé slovo
zabodlo se mi rovnou do srdce a zanechalo tam hlubokou jizvu, která nikdy nezmizí, protože
jak známo jizvy zůstávají. Teď mě můžeš soudit!
Nevyčítám, usmívám se. Usmívám se proto, poněvadž mám konečně možnost ti to
napsat a vím, že se už nebudu muset cítit před Tebou vinna. Ulevilo se mi. Já vím, dohoda
zněla jasně. Už žádné dopisy. Já jsem ale tento napsat musela. Prostě musela.
Víš, nejsem si zcela jista zda láska má byt právě taková jakou jsem ji prožívala já.
Nejspíš ne, čo říkáš? Ta nešťastná snad. Chci, aby jsi věděl, že jsem tento dopis nepsala
v rozčílení a v nějakém amoku, i když mám také neblahé tušení, že Ti tuto teorii asi jen ztěží
vyvrátím. Jaká´š pomoc...
Doufám, že alespoň Ty budeš konečně šťasten a nalezneš klid, který já už dlouho
marně hledám. Nemůžu říci, že Tě nenávidím, to ne. Jenom Tě velmi a z hloubky svého srdce
lituji. A sebe snad ještě víc. Byla jsem hloupá když jsem si myslila, že se můžeš změnit. Snad
kvůli mě... Měj se hezky. Jana.

J.Čajka