Dopis (elegie)

Nejdrahší Jano! Píši Ti znova, tentokrát z hlavního města. Myslil jsem, nebo spíše doufal jsem, že když odjedu, zapomenu. Ale zapomenout na něco, na někoho. Sama víš, že to není jednoduché. Já už teď vím, že nechci zapomenout. Chtěl jsem v sobě přemoci city, ale cožpak to jde? Snažší snad by bylo zahubit sama sebe! Jano, bráním se, ale nemohu pochopit, co se to se mnou děje. Rozum velí zůstat a snášet všechno to trápení s nadějí, že jednou se možná všechno změní a snad i naše naděje budou se slunci hřát. Možná už právě zítra skončí to utrpení. Možná. Snad. Nevím. Nechci vědět!
Jano, každodenně vzpomínám. Snažím se prací zahnat všecky myšlenky, ale čím více se snažím na Tebe nemyslit, tím více Tě vidím všude, kam se podívám. Večer, když odcházím z úřadu, procházím se chvíli po nábřeží a v každé ženské siluetě, kterou potkám, vidím Tebe. Je to horší než-li smrt. Je to choroba, kterou nelze vyléčit. Nenávidím lidi, štítím se jich. Jak mučivé jsou ty jejich soustrastné pohledy. Nechci pochopení, nechci soucit. Chci žít. Normálně žít. Jenže nejde to žít bez Tebe, Jano. A žít pak s Tebou a opustit ji? Vždyť bych to snad za ta léta ani nedokázal. Za ta léta. Tak dlouho. Snad celou věčnost. Bože, to je hrozné! Raději ani nemyslit. Nemyslím, dívám se na koruny stromů, které stojí tak tiše bez pohnutí, jakoby ani nedýchali, jakoby snad nežili. S němým úžasem pozoruji jejich listy. Jsou tak úžasně křehké a padají tak pomalu s noblesou sobě vlastní. Padají pomalu, ale přitom působí dojmem neskutečné tíhy. A každý z nich, jako kdyby nesl v sobě všechny mé hříchy a trápení. Dopadají na zem jeden za druhým. Všechny. Pomalu a nerušeně. Dívám se na lidi, kteří právě vycházejí z kostela. Všude se rozléhá ten děsivý kovový zvuk. Až to drásá uši. Připomíná mi volání o pomoc. Vždycky když ho slyším, vzpomenu si na Tebe. Lidé. Jak honosně si vykračují! Jak majestátně se tváří! Myslíce si, že jsou to právě oni, kdo byl vyvolen k tomu, aby šířil tu pravou víru. Ušklíbají se a ohrnují nad námi nos. Hrdí se svou mravopočestností a neustále hlásají, jak jsou čestní a spořádaní. Odsuzují nás všechny kolem, ale přitom jsou mnohem horší. Víru vyzdvihují nad zákony, Boha hanobí a znehodnocují svým chováním, které je navenek tak krásné a uhlazené. Jak z duše nenávidím tyto skažené lidi, jejich dvojí životy, veřejná tajemství, kterými se toto město jenom hemží, tváře těchto lidí, ty špatné závistlivé oči. Určují si své vlastní zákony a myslí si, že konají v méně Boha. Vtloukají všem do hlav zásady mravopočestné, nehledě na to, co je pravou podstatou víry. Bestie! Jano, vždyť oni udělali něco strašlivého. Něco, co nemohu, nechci odpustit. Zavrhli lásku, Jano. Neformálně ustanovili lásku člověka k člověku smrtelným hříchem. Může být snad láska hřích? Může snad Bůh odsoudit člověka za to, že miluje? Jestliže ano, pak se zříkám Boha. Má duše ať shoří v pekle, nebo ať upadne v zapomění na dno mořské, do nejtemnějších hlubin oceánu, kde už nebude nikomu na obtíž, sama a ztracená bloudit chladnými skalami, ale s vědomým, že směla poznat lásku, že se mohla dotknout lásky, alespoň na malou chvilenku. Myslí si, že když hřeší a následně se očistí pri spovědi svaté, že je všechno v nejlepším pořádku. Je však nutno si uvědomit, že podstatou víry je nikoliv závist a klam, nýbrž právě ona láska, milá Jano. A tu nám oni zakazují. Vytvářejí si své vlastní nesmyslné zákony. Ne zákony určené Bohem, ale zákony určené společností. Vytváří a ještě více prohlubují propast mezi lidmi. Učí lidi nenávidět. Zabíjejí! Vytvářejí kolem sebe pomyslný kruh dokonalosti, do kterého my dva nikdy patřit nebudeme. Je nám souzeno věčně se trápit, toužit a mořit se v nekonečném kolotoči vzpomínek. Chci Tě však poprosit o jedno. Nemysli na to, co bude dál. Buď, prosím, trpělivá. Život, ten který nás tak ničí a ubíjí a přitom je tak nádherný, ten všechno sám vyřeší. Jenom mně, prosím, a to Ťe zapřísahám, jenom mně neopouštěj! Miluji Ťe, Jano.

Jan Čajka

2012 ?

Otvoriac dvere od balkóna, som pred sebou uzrel krásny obraz zapadajúceho slnka. Obloha bez jediného obláčika a pofukujúci vánok ma prebrali z pocitov nešťastia a depresie. Pohodlne som sa usalašil na stoličke umiestnenej na mieste, z ktorého som mohol ideálne vidieť západ slnka. Táto situácia ma ukľudnila a začal som načerpávať nové sily a energiu. Z chvíľkového upokojenia ma vyrušil Koloman, ktorého príchod pretrhol môj nový zväzok víriacich myšlienok v hlave.
„Otec,“ oslovil ma Koloman „sľúbil si mi, že mi vyrozprávaš ten príbeh z detstva.“
„Áno, spomínam si.“ Po chvíľke premýšľania som začal: „Bolo to pred 25 rokmi v decembri roku 2012. Vo svete vládla hospodárska kríza a všetci ľudia sa strachovali nielen zo straty slobody, ale najmä z príchodu konca sveta. Ja som okolitému prostrediu nevenoval veľkú pozornosť. Vďaka televíznym novinám som občas začul čo sa deje, no vymyslenej teórii o konci sveta podloženej len koncom Mayského kalendára som vôbec neveril. O celú vec som sa začal viac zaujímať až 20. decembra. V správach v rádiu hlásili vysoký počet samovrahov, ktorí uverili blížiacej sa katastrofe, no vzdali sa a strach z vymyslenej hrôzy spôsobil koniec ich životov. Hlásených bolo aj veľa úmrtí spôsobených infarktom a mozgovou porážkou. Nerozumel som ako mohli tomu všetci uveriť. Ľudia žili v strachu a obavách a behom pár dní sa z nich stali len bezmocné bytosti čakajúce na katastrofu. Viera ľudí v koniec sveta mi pripomínala vieru Nemcov vo Führera, či vieru Francúzov v Napoleona.
O deň neskôr 21.12. prišiel dlho očakávaný deň, ktorý sa mi však zdal ako každý iný. Poobede som sa vybral s bratom von. Išli sme na úrad práce kvôli otcovi, ktorý si ju hľadal už niekoľko mesiacov. Kráčali sme po ulici plnej utekajúcich šialencov. V týchto dňoch boli psychiatrické čakárne plné ľudí. Levoslav sa na mňa pozrel a ja som bratov pohľad opätoval. Súhlasil so mnou, aj on si myslel o celej záležitosti to isté. Zrazu sme počuli výstrely. Pred sebou som videl hrozný obraz. Nad zemou lietali lietadlá ostreľujúce ulice. Z kostolnej veže som videl padať granáty. Pozrel som sa na Levoslava, ktorý začal utekať k podchodu. Utekal som za ním, no znenazdajky som si všimol, že v podchode boli ostreľovači. V týchto chvíľach som nemal čas na premýšľanie. Nevedel som čo sa deje okolo mňa. Pridal som na mojej rýchlosti a schytil som Levoslava. Držiac ho skočil som k zemi. Zarachotili výstrely a my sme opäť začali utekať. Levoslav však zrazu spadol na zem a zvíjal sa v bolestiach. Sklonil som sa k nemu a zdvihol ho. Niesol som ho až po nemocnicu, no bolo jasné, že môj brat nemá šancu na prežitie. Guľka sa mu vryla do hrude. Bol som s ním až do poslednej chvíle. Otec a mama ho už nestihli živého. Bolo to strašné, no ešte strašnejšie bolo, že musel zomrieť on, aj veľa iných kvôli koncu sveta, ktorý nebol. Tí ostreľovači a teroristi boli fanatici, ktorí keď videli, že koniec sveta nebude, snažili sa ho docieliť bezhlavým strieľaním na bezbranných ľudí. 21.12.2012 bol čierny deň nielen pre našu rodinu, ale hlavne pre celý svet.“

Ondrej Smugala, oktáva

Dopis

Ach, Jano! Stojíme vedle sebe, jsme tak strašně blízko a přitom tak hrozně daleko. Mezi námi, Jano, je nekonečná propast slibú, plachých nadějí, které se však nikdy nenaplní, nadějí , které nějakým nesmyslným řízením osudu nemohou, nebo spíše nechtějí se naplnit. Nestanou se skutečností a zmizí v zapomění času, nejdrahší Jano. Jak strašně to bolí! Nemohu dál. Musím odejít. Je to jediná možnost jak si zachovat ještě poslední zbytek zdravého rozumu. Odejít. Lehce se to řekne, ale odejít teď když jsem poznal co to je láska? Bez tebe, Jano, bych nikdy nepoznal, co je to štěstí, nepoznal bych, co je to bolest a nepoznal bych, co je to láska. Jsi pro mne vším! Bez tebe to už nejsem já, ale jakási prázdná tělesná schránka bloudící ulicemi města bezcílně jako loď ztracená v Bermudském trojuhelníku. Ó Jano, jak těžce se mi říkají tato slova. Láska je složitá a i lidé jsou složití. A má láska k tobě, Jano, také tak složitá jest. Pochop! Vím, že trápením sužuji tvou mladou poetickou duši, tak mladou, tak krásnou, má nejlíbeznější. Vím. Ale pochop mne, Jano! Nemohu již dál. Strácím pevnou půdu pod nohama, propadám se hlouběji a hlouběji do tvých tmavých pohledú, které prostupují všemi póry mého těla a více, než-li měli by léčit, tak zraňují mne. Nevím jakým řízením osudu se to mohlo stát, ale stalo se. Jano, vždyť ty jsi to, co mohlo být, a co už nikdy nebude. Ano, nebude! Jano, stojíme jeden vedle druhého a já se cítím, jako kdyby jsme byli vzdáleni tisíce světelných let. Večer co večer, když se dívám z okna na nebe, hledím do budoucnosti a tiše závidím třpitivé luně, protože její paprsky smí hladit tvé bledé tváře a já o tom mohu jenom snít. Má duše se chvěje, když stojíš přede mnou, když mluvíš, když dýcháš, když žiješ. Toužím chytit Tě za ruku, položit své vrásky do tvých dlaní a pohladit tvé světlé vlasy. Jen na okamžik se jich smět dotknout. Jano, zblázním se z toho všeho! Proč jsi nepřišla dřív než ta stárnocí žena, která si přivlastnila všechen múj čas? Nepřišla jsi dříve, tak proč jsi přišla teď? Než-li jsem Tě poprvé spatřil, já myslel, doufal jsem, že to, co cítím k ní jest cit nejsilnější ze všech citú, no zjistil jsem, že to, co ve mně přebývá je pouhá vděčnost či soucit snad. Jano, pomoz mi vymanit se z toho skalopevného objětí! Dusím se, v její přítomnosti nemohu volně dýchat. Nemohu být sám sebou. Jen v tvé blízkosti cítím, že mám křídla. Ty mi dáváš sílu jít dál. Jano, pomoz mi! Ty jediná víš, jaká je má pravá tvář, víš, že nejsem špatný člověk. Drásá mi to srdce, když vidím jak se trápíš. Kvůli mně, kvůli ní. Když jsi přišla do našeho domu byla jsi jako rúže, květ ze všech květú nejvznešenější. Dnes dívám se pozorněji než-li tehdy a neuniklo mému oku, že tvář ti zbledla. A myslel jsem, že umřu od fyzické bolesti, když jsem uviděl na Tvém čele první vrásku. Vím, že tím vším jsem vinen právě já. Není přec možné, aby dívka tak mladá a křehká během několika měsícú o tolik zestárla. Jano, věř mi, prosím. Nikdy jsem Ti nechtěl ublížit. Kolikkrát jsem ti naznačil jak Tě mám rád. Vím, že mi možná nevěříš, nebo spýše, nechceš věřit. Má láska k tobě, Jano, je tak veliká, že kdyby se moje srdce rozbilo na miliony střípků, poznala bys, že každý ten kousek Tě zbožňuje jako celé mé srdce. Výhýbáš se mi. Straníš se mne a unikáš mým pohledům. Proč to všecko, Jano? Nevidíš, že tím trápíš mne, ale především nejvíce samu sebe? Jak jsi sebecká! Odpusť. Vždyť Ty ani nevíš, co to sebeckost je. A právě proto, že jsi upně jiná než-li ona, právě proto nemohu přestat na Tebe myslet. Odejdu! No ještě než se tak stane, musíš si přečíst tento dopis. Věř, že jej nepsal ani rozum, ani mužská vypočítavost, nýbrž vroucí srdce toužíci po troše lásky, která mu byla roky neznámá a upíraná. Nejdražší Jano, jeden moudrý člověk jednou pověděl, že není krásnejšího citu než-li je láska a láska, že je také cit, se kterým se experimentovat nemá a nesmí. A já nemohl pochopit, proč říká takové věci, nechápal jsem nic. Dnes už chápu. Miluji Tě, Jano.

Jan Čajka