V lese nie!

Naša rodina je celkom normálna. Nič zvláštne sa u nás nedeje. Žijeme v klasickom rodinnom dome so záhradou, altánkom, bazénom a snažíme sa udržovať dobré susedské vzťahy. Síce niekedy je to priam nesplniteľná úloha, keďže rodina z domu od vedľa sa skladá z mamy, staršej pani, ktorá pracuje v cukrárni a pečie suché orechové torty, ďalej jej dvaja synovia, statní mládenci, ktorí si v tridsiatke ešte stále užívajú život a nepracujú. Veď načo by pracovali, keď môžu cestovať po svete a pretekať sa na autíčkach ako malé deti. Na staré kolená si nájdu mladé a pekné ženy, budú si chcieť založiť rodinu a užiť si tých posledných pár rokov šťastia. Aj takí ľudia sú medzi nami.
Vráťme sa teda naspäť k našej milovanej rodinke. Každý je iný, každý je originálny. Jediné, čo máme spoločné je tá naša úžasná vlastnosť, mať vždy pravdu. Sme štyria a všetci do jedného sme tvrdohlaví ako mulice. Lásku si dokazujeme nekonečnými hádkami, bez ktorých nemôžeme existovať. Všetky udalosti, ktorých sa zúčastníme sa stanú fiaskom. A tak to bolo aj v to jesenné ráno, keď sme sa vybrali do prírody na menší rodinný výlet. Zo začiatku bolo všetko v poriadku. Z domu sme vyrazili na čas, o hodinu a pol neskôr ako vždy, zabudli sme tašku s jedlom u nás na dvore, po ceste sme ohrozovali cestnú premávku minimálne, mama cestou zastavila iba päťkrát, aby si zapálila, mladšiemu bratovi sa podarilo otvoriť dvere za jazdy štyrikrát, jeho osobný rekord počas jednej jazdy a posledná kvapka trpezlivosti nášho otca. Keď sme dorazili na miesto zistili sme, že GPS navigácia, ktorá bola nastavená na chôdzu, čaká kedy vyrazíme na stole v kuchyni u nás doma. Po pol hodinovej hádke sme sa dopracovali k záveru, že otec má namiesto mozgu záchodovú dosku a mama mala byť policajným psom. Skvelé, tak toto majú byť moji rodičia? Týmto sa mám pýšiť? Po dvoch hodinách hľadania nášho cieľu, starej poľovníckej chaty uprostred lesa, sme vyšli na jeho druhom konci blízko neznámeho mesta. Našťastie sme stretli staršieho pána, ktorý nám povedal kadiaľ sa máme vybrať, aby sme našli naše auto. Poďakovali sme nášmu záchrancovi a mama obdarila starčeka bozkom vďačnosti na jeho vyziabnuté líce a stále sa pri tom ospravedlňovala za svojho neschopného manžela, ktorý vlastne ani nemal byť jej manželom. Radšej si mala zobrať Milana od Haviarov, ktorý má teraz tri bazény, jeden na teplú, druhý na studenú vodu a ten tretí prázdny, keď sa mu nechce kúpať. S dobrým pocitom, že sme po roku zasa niečo spravili pre naše zdravie, sme sa vrátili domov. Unavení sme sa každý vybrali do svojej obľúbenej svätyne. Ja za počítač, otec na záchod, mama na balkón, kde už ju čakala jej dobrá kamarátka cigaretka a stará mama pred televíziu obdivovať Onurove krásne modré oči.
Priatelia, raz je to už tak. Rodinu si človek nevyberie. Musíme sa zmieriť s tým, čo máme a ďakovať za to, že sme živí a zdraví, plní elánu a chuti do života. Zatiaľ, čo ja vám tu vyrozprávam svoj zážitok, moji rodičia nasadajú do auta a idú pre môjho brata, ktorého sme zabudli v lese. Už sa teším na ďalší rodinný výlet, ktorý spolu podnikneme.

Kristína Ambrúzová 2.A

Dopis (elegie)

Nejdrahší Jano! Píši Ti znova, tentokrát z hlavního města. Myslil jsem, nebo spíše doufal jsem, že když odjedu, zapomenu. Ale zapomenout na něco, na někoho. Sama víš, že to není jednoduché. Já už teď vím, že nechci zapomenout. Chtěl jsem v sobě přemoci city, ale cožpak to jde? Snažší snad by bylo zahubit sama sebe! Jano, bráním se, ale nemohu pochopit, co se to se mnou děje. Rozum velí zůstat a snášet všechno to trápení s nadějí, že jednou se možná všechno změní a snad i naše naděje budou se slunci hřát. Možná už právě zítra skončí to utrpení. Možná. Snad. Nevím. Nechci vědět!
Jano, každodenně vzpomínám. Snažím se prací zahnat všecky myšlenky, ale čím více se snažím na Tebe nemyslit, tím více Tě vidím všude, kam se podívám. Večer, když odcházím z úřadu, procházím se chvíli po nábřeží a v každé ženské siluetě, kterou potkám, vidím Tebe. Je to horší než-li smrt. Je to choroba, kterou nelze vyléčit. Nenávidím lidi, štítím se jich. Jak mučivé jsou ty jejich soustrastné pohledy. Nechci pochopení, nechci soucit. Chci žít. Normálně žít. Jenže nejde to žít bez Tebe, Jano. A žít pak s Tebou a opustit ji? Vždyť bych to snad za ta léta ani nedokázal. Za ta léta. Tak dlouho. Snad celou věčnost. Bože, to je hrozné! Raději ani nemyslit. Nemyslím, dívám se na koruny stromů, které stojí tak tiše bez pohnutí, jakoby ani nedýchali, jakoby snad nežili. S němým úžasem pozoruji jejich listy. Jsou tak úžasně křehké a padají tak pomalu s noblesou sobě vlastní. Padají pomalu, ale přitom působí dojmem neskutečné tíhy. A každý z nich, jako kdyby nesl v sobě všechny mé hříchy a trápení. Dopadají na zem jeden za druhým. Všechny. Pomalu a nerušeně. Dívám se na lidi, kteří právě vycházejí z kostela. Všude se rozléhá ten děsivý kovový zvuk. Až to drásá uši. Připomíná mi volání o pomoc. Vždycky když ho slyším, vzpomenu si na Tebe. Lidé. Jak honosně si vykračují! Jak majestátně se tváří! Myslíce si, že jsou to právě oni, kdo byl vyvolen k tomu, aby šířil tu pravou víru. Ušklíbají se a ohrnují nad námi nos. Hrdí se svou mravopočestností a neustále hlásají, jak jsou čestní a spořádaní. Odsuzují nás všechny kolem, ale přitom jsou mnohem horší. Víru vyzdvihují nad zákony, Boha hanobí a znehodnocují svým chováním, které je navenek tak krásné a uhlazené. Jak z duše nenávidím tyto skažené lidi, jejich dvojí životy, veřejná tajemství, kterými se toto město jenom hemží, tváře těchto lidí, ty špatné závistlivé oči. Určují si své vlastní zákony a myslí si, že konají v méně Boha. Vtloukají všem do hlav zásady mravopočestné, nehledě na to, co je pravou podstatou víry. Bestie! Jano, vždyť oni udělali něco strašlivého. Něco, co nemohu, nechci odpustit. Zavrhli lásku, Jano. Neformálně ustanovili lásku člověka k člověku smrtelným hříchem. Může být snad láska hřích? Může snad Bůh odsoudit člověka za to, že miluje? Jestliže ano, pak se zříkám Boha. Má duše ať shoří v pekle, nebo ať upadne v zapomění na dno mořské, do nejtemnějších hlubin oceánu, kde už nebude nikomu na obtíž, sama a ztracená bloudit chladnými skalami, ale s vědomým, že směla poznat lásku, že se mohla dotknout lásky, alespoň na malou chvilenku. Myslí si, že když hřeší a následně se očistí pri spovědi svaté, že je všechno v nejlepším pořádku. Je však nutno si uvědomit, že podstatou víry je nikoliv závist a klam, nýbrž právě ona láska, milá Jano. A tu nám oni zakazují. Vytvářejí si své vlastní nesmyslné zákony. Ne zákony určené Bohem, ale zákony určené společností. Vytváří a ještě více prohlubují propast mezi lidmi. Učí lidi nenávidět. Zabíjejí! Vytvářejí kolem sebe pomyslný kruh dokonalosti, do kterého my dva nikdy patřit nebudeme. Je nám souzeno věčně se trápit, toužit a mořit se v nekonečném kolotoči vzpomínek. Chci Tě však poprosit o jedno. Nemysli na to, co bude dál. Buď, prosím, trpělivá. Život, ten který nás tak ničí a ubíjí a přitom je tak nádherný, ten všechno sám vyřeší. Jenom mně, prosím, a to Ťe zapřísahám, jenom mně neopouštěj! Miluji Ťe, Jano.

Jan Čajka

2012 ?

Otvoriac dvere od balkóna, som pred sebou uzrel krásny obraz zapadajúceho slnka. Obloha bez jediného obláčika a pofukujúci vánok ma prebrali z pocitov nešťastia a depresie. Pohodlne som sa usalašil na stoličke umiestnenej na mieste, z ktorého som mohol ideálne vidieť západ slnka. Táto situácia ma ukľudnila a začal som načerpávať nové sily a energiu. Z chvíľkového upokojenia ma vyrušil Koloman, ktorého príchod pretrhol môj nový zväzok víriacich myšlienok v hlave.
„Otec,“ oslovil ma Koloman „sľúbil si mi, že mi vyrozprávaš ten príbeh z detstva.“
„Áno, spomínam si.“ Po chvíľke premýšľania som začal: „Bolo to pred 25 rokmi v decembri roku 2012. Vo svete vládla hospodárska kríza a všetci ľudia sa strachovali nielen zo straty slobody, ale najmä z príchodu konca sveta. Ja som okolitému prostrediu nevenoval veľkú pozornosť. Vďaka televíznym novinám som občas začul čo sa deje, no vymyslenej teórii o konci sveta podloženej len koncom Mayského kalendára som vôbec neveril. O celú vec som sa začal viac zaujímať až 20. decembra. V správach v rádiu hlásili vysoký počet samovrahov, ktorí uverili blížiacej sa katastrofe, no vzdali sa a strach z vymyslenej hrôzy spôsobil koniec ich životov. Hlásených bolo aj veľa úmrtí spôsobených infarktom a mozgovou porážkou. Nerozumel som ako mohli tomu všetci uveriť. Ľudia žili v strachu a obavách a behom pár dní sa z nich stali len bezmocné bytosti čakajúce na katastrofu. Viera ľudí v koniec sveta mi pripomínala vieru Nemcov vo Führera, či vieru Francúzov v Napoleona.
O deň neskôr 21.12. prišiel dlho očakávaný deň, ktorý sa mi však zdal ako každý iný. Poobede som sa vybral s bratom von. Išli sme na úrad práce kvôli otcovi, ktorý si ju hľadal už niekoľko mesiacov. Kráčali sme po ulici plnej utekajúcich šialencov. V týchto dňoch boli psychiatrické čakárne plné ľudí. Levoslav sa na mňa pozrel a ja som bratov pohľad opätoval. Súhlasil so mnou, aj on si myslel o celej záležitosti to isté. Zrazu sme počuli výstrely. Pred sebou som videl hrozný obraz. Nad zemou lietali lietadlá ostreľujúce ulice. Z kostolnej veže som videl padať granáty. Pozrel som sa na Levoslava, ktorý začal utekať k podchodu. Utekal som za ním, no znenazdajky som si všimol, že v podchode boli ostreľovači. V týchto chvíľach som nemal čas na premýšľanie. Nevedel som čo sa deje okolo mňa. Pridal som na mojej rýchlosti a schytil som Levoslava. Držiac ho skočil som k zemi. Zarachotili výstrely a my sme opäť začali utekať. Levoslav však zrazu spadol na zem a zvíjal sa v bolestiach. Sklonil som sa k nemu a zdvihol ho. Niesol som ho až po nemocnicu, no bolo jasné, že môj brat nemá šancu na prežitie. Guľka sa mu vryla do hrude. Bol som s ním až do poslednej chvíle. Otec a mama ho už nestihli živého. Bolo to strašné, no ešte strašnejšie bolo, že musel zomrieť on, aj veľa iných kvôli koncu sveta, ktorý nebol. Tí ostreľovači a teroristi boli fanatici, ktorí keď videli, že koniec sveta nebude, snažili sa ho docieliť bezhlavým strieľaním na bezbranných ľudí. 21.12.2012 bol čierny deň nielen pre našu rodinu, ale hlavne pre celý svet.“

Ondrej Smugala, oktáva