Nejdrahší Jano! Píši Ti znova, tentokrát z hlavního města. Myslil jsem, nebo spíše doufal jsem, že když odjedu, zapomenu. Ale zapomenout na něco, na někoho. Sama víš, že to není jednoduché. Já už teď vím, že nechci zapomenout. Chtěl jsem v sobě přemoci city, ale cožpak to jde? Snažší snad by bylo zahubit sama sebe! Jano, bráním se, ale nemohu pochopit, co se to se mnou děje. Rozum velí zůstat a snášet všechno to trápení s nadějí, že jednou se možná všechno změní a snad i naše naděje budou se slunci hřát. Možná už právě zítra skončí to utrpení. Možná. Snad. Nevím. Nechci vědět!
Jano, každodenně vzpomínám. Snažím se prací zahnat všecky myšlenky, ale čím více se snažím na Tebe nemyslit, tím více Tě vidím všude, kam se podívám. Večer, když odcházím z úřadu, procházím se chvíli po nábřeží a v každé ženské siluetě, kterou potkám, vidím Tebe. Je to horší než-li smrt. Je to choroba, kterou nelze vyléčit. Nenávidím lidi, štítím se jich. Jak mučivé jsou ty jejich soustrastné pohledy. Nechci pochopení, nechci soucit. Chci žít. Normálně žít. Jenže nejde to žít bez Tebe, Jano. A žít pak s Tebou a opustit ji? Vždyť bych to snad za ta léta ani nedokázal. Za ta léta. Tak dlouho. Snad celou věčnost. Bože, to je hrozné! Raději ani nemyslit. Nemyslím, dívám se na koruny stromů, které stojí tak tiše bez pohnutí, jakoby ani nedýchali, jakoby snad nežili. S němým úžasem pozoruji jejich listy. Jsou tak úžasně křehké a padají tak pomalu s noblesou sobě vlastní. Padají pomalu, ale přitom působí dojmem neskutečné tíhy. A každý z nich, jako kdyby nesl v sobě všechny mé hříchy a trápení. Dopadají na zem jeden za druhým. Všechny. Pomalu a nerušeně. Dívám se na lidi, kteří právě vycházejí z kostela. Všude se rozléhá ten děsivý kovový zvuk. Až to drásá uši. Připomíná mi volání o pomoc. Vždycky když ho slyším, vzpomenu si na Tebe. Lidé. Jak honosně si vykračují! Jak majestátně se tváří! Myslíce si, že jsou to právě oni, kdo byl vyvolen k tomu, aby šířil tu pravou víru. Ušklíbají se a ohrnují nad námi nos. Hrdí se svou mravopočestností a neustále hlásají, jak jsou čestní a spořádaní. Odsuzují nás všechny kolem, ale přitom jsou mnohem horší. Víru vyzdvihují nad zákony, Boha hanobí a znehodnocují svým chováním, které je navenek tak krásné a uhlazené. Jak z duše nenávidím tyto skažené lidi, jejich dvojí životy, veřejná tajemství, kterými se toto město jenom hemží, tváře těchto lidí, ty špatné závistlivé oči. Určují si své vlastní zákony a myslí si, že konají v méně Boha. Vtloukají všem do hlav zásady mravopočestné, nehledě na to, co je pravou podstatou víry. Bestie! Jano, vždyť oni udělali něco strašlivého. Něco, co nemohu, nechci odpustit. Zavrhli lásku, Jano. Neformálně ustanovili lásku člověka k člověku smrtelným hříchem. Může být snad láska hřích? Může snad Bůh odsoudit člověka za to, že miluje? Jestliže ano, pak se zříkám Boha. Má duše ať shoří v pekle, nebo ať upadne v zapomění na dno mořské, do nejtemnějších hlubin oceánu, kde už nebude nikomu na obtíž, sama a ztracená bloudit chladnými skalami, ale s vědomým, že směla poznat lásku, že se mohla dotknout lásky, alespoň na malou chvilenku. Myslí si, že když hřeší a následně se očistí pri spovědi svaté, že je všechno v nejlepším pořádku. Je však nutno si uvědomit, že podstatou víry je nikoliv závist a klam, nýbrž právě ona láska, milá Jano. A tu nám oni zakazují. Vytvářejí si své vlastní nesmyslné zákony. Ne zákony určené Bohem, ale zákony určené společností. Vytváří a ještě více prohlubují propast mezi lidmi. Učí lidi nenávidět. Zabíjejí! Vytvářejí kolem sebe pomyslný kruh dokonalosti, do kterého my dva nikdy patřit nebudeme. Je nám souzeno věčně se trápit, toužit a mořit se v nekonečném kolotoči vzpomínek. Chci Tě však poprosit o jedno. Nemysli na to, co bude dál. Buď, prosím, trpělivá. Život, ten který nás tak ničí a ubíjí a přitom je tak nádherný, ten všechno sám vyřeší. Jenom mně, prosím, a to Ťe zapřísahám, jenom mně neopouštěj! Miluji Ťe, Jano.
Jan Čajka
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára