Dopis

Ach, Jano! Stojíme vedle sebe, jsme tak strašně blízko a přitom tak hrozně daleko. Mezi námi, Jano, je nekonečná propast slibú, plachých nadějí, které se však nikdy nenaplní, nadějí , které nějakým nesmyslným řízením osudu nemohou, nebo spíše nechtějí se naplnit. Nestanou se skutečností a zmizí v zapomění času, nejdrahší Jano. Jak strašně to bolí! Nemohu dál. Musím odejít. Je to jediná možnost jak si zachovat ještě poslední zbytek zdravého rozumu. Odejít. Lehce se to řekne, ale odejít teď když jsem poznal co to je láska? Bez tebe, Jano, bych nikdy nepoznal, co je to štěstí, nepoznal bych, co je to bolest a nepoznal bych, co je to láska. Jsi pro mne vším! Bez tebe to už nejsem já, ale jakási prázdná tělesná schránka bloudící ulicemi města bezcílně jako loď ztracená v Bermudském trojuhelníku. Ó Jano, jak těžce se mi říkají tato slova. Láska je složitá a i lidé jsou složití. A má láska k tobě, Jano, také tak složitá jest. Pochop! Vím, že trápením sužuji tvou mladou poetickou duši, tak mladou, tak krásnou, má nejlíbeznější. Vím. Ale pochop mne, Jano! Nemohu již dál. Strácím pevnou půdu pod nohama, propadám se hlouběji a hlouběji do tvých tmavých pohledú, které prostupují všemi póry mého těla a více, než-li měli by léčit, tak zraňují mne. Nevím jakým řízením osudu se to mohlo stát, ale stalo se. Jano, vždyť ty jsi to, co mohlo být, a co už nikdy nebude. Ano, nebude! Jano, stojíme jeden vedle druhého a já se cítím, jako kdyby jsme byli vzdáleni tisíce světelných let. Večer co večer, když se dívám z okna na nebe, hledím do budoucnosti a tiše závidím třpitivé luně, protože její paprsky smí hladit tvé bledé tváře a já o tom mohu jenom snít. Má duše se chvěje, když stojíš přede mnou, když mluvíš, když dýcháš, když žiješ. Toužím chytit Tě za ruku, položit své vrásky do tvých dlaní a pohladit tvé světlé vlasy. Jen na okamžik se jich smět dotknout. Jano, zblázním se z toho všeho! Proč jsi nepřišla dřív než ta stárnocí žena, která si přivlastnila všechen múj čas? Nepřišla jsi dříve, tak proč jsi přišla teď? Než-li jsem Tě poprvé spatřil, já myslel, doufal jsem, že to, co cítím k ní jest cit nejsilnější ze všech citú, no zjistil jsem, že to, co ve mně přebývá je pouhá vděčnost či soucit snad. Jano, pomoz mi vymanit se z toho skalopevného objětí! Dusím se, v její přítomnosti nemohu volně dýchat. Nemohu být sám sebou. Jen v tvé blízkosti cítím, že mám křídla. Ty mi dáváš sílu jít dál. Jano, pomoz mi! Ty jediná víš, jaká je má pravá tvář, víš, že nejsem špatný člověk. Drásá mi to srdce, když vidím jak se trápíš. Kvůli mně, kvůli ní. Když jsi přišla do našeho domu byla jsi jako rúže, květ ze všech květú nejvznešenější. Dnes dívám se pozorněji než-li tehdy a neuniklo mému oku, že tvář ti zbledla. A myslel jsem, že umřu od fyzické bolesti, když jsem uviděl na Tvém čele první vrásku. Vím, že tím vším jsem vinen právě já. Není přec možné, aby dívka tak mladá a křehká během několika měsícú o tolik zestárla. Jano, věř mi, prosím. Nikdy jsem Ti nechtěl ublížit. Kolikkrát jsem ti naznačil jak Tě mám rád. Vím, že mi možná nevěříš, nebo spýše, nechceš věřit. Má láska k tobě, Jano, je tak veliká, že kdyby se moje srdce rozbilo na miliony střípků, poznala bys, že každý ten kousek Tě zbožňuje jako celé mé srdce. Výhýbáš se mi. Straníš se mne a unikáš mým pohledům. Proč to všecko, Jano? Nevidíš, že tím trápíš mne, ale především nejvíce samu sebe? Jak jsi sebecká! Odpusť. Vždyť Ty ani nevíš, co to sebeckost je. A právě proto, že jsi upně jiná než-li ona, právě proto nemohu přestat na Tebe myslet. Odejdu! No ještě než se tak stane, musíš si přečíst tento dopis. Věř, že jej nepsal ani rozum, ani mužská vypočítavost, nýbrž vroucí srdce toužíci po troše lásky, která mu byla roky neznámá a upíraná. Nejdražší Jano, jeden moudrý člověk jednou pověděl, že není krásnejšího citu než-li je láska a láska, že je také cit, se kterým se experimentovat nemá a nesmí. A já nemohl pochopit, proč říká takové věci, nechápal jsem nic. Dnes už chápu. Miluji Tě, Jano.

Jan Čajka