Som kameň v základoch starej veže

V dnešnom svete plnom technológií a podobných vecí sa akosi zabúda na knihy.
Prečo by niekto hľadal niečo v knihe a strávil pol dňa listovaním jej zaprášenými stránkami, keď môže zapnúť počítač, spustiť Internet, zadať indície do vyhľadávača a hľadané nájsť behom pol minúty? Aj tí, ktorí by radšej uprednostnili knihu, sa dnes uchyľujú k počítačom. Prečo? Odpoveď je veľmi jednoduchá. Nemajú čas. Či už sú to študenti na stredných a vysokých školách, ktorí trávia väčšinu času študovaním, alebo dospelí, ktorí svoj čas vypĺňajú prácou a ten zvyšný čas... ďalšou prácou. Celý týždeň sa nezastavíme a žijeme len čakaním na piatok, pretože vieme, že po ňom nasledujú dva dni voľna.
Hovorí sa, že by sme mali každý deň žiť tak, akoby bol náš posledný. Všetci s tým súhlasíme a prikyvujeme, ale skutočne to tak robíme? Pochybujem. Posledný deň nášho života by sme mali stráviť s ľuďmi, ktorých máme radi a urobiť veci, ktoré sme vždy chceli, ale nikdy sme ich neurobili. Poslednýkrát sa pozhovárať s najlepším priateľom, ktorý si na vás spomenie aj keby bol koniec sveta, dostať bozk na čelo od mamy, objať otca, pozrieť do očí oddaného mladšieho súrodenca a poslednýkrát chytiť za ruku milovaného človeka. Povedať nevypovedané, tajné, možno životne dôležité. Niečo, čo sme sa predtým hanbili povedať, alebo sme sa obávali reakcie na naše slová. Nikto z nás však toto nerobí každý deň. Snažíme sa plniť si svoje povinnosti, ktoré sú dôležité, neuvedomujúc si, že sú aj veci omnoho dôležitejšie. No a tie väčšinou odkladáme na potom. Na zajtra, na budúci týždeň, na neskôr. Skrátka, nemáme čas, a aj ten, ktorý máme, tak strašne beží. Niekedy máme dokonca pocit, že nám život preteká pomedzi prsty alebo nás len tak míňa.
Vráťme sa však ku knihám. Aj napriek tomu, že dnešnému svetu vládnu počítače, stále je tu dosť ľudí, ktorí čítajú knihy. Kniha je totiž úžasný spôsob, ako zažiť dobrodružstvá s hlavnými hrdinami, precestovať svet či naučiť sa niečo nové o čomkoľvek. Stačí si vybrať tú správnu. Jedna kniha je však najdôležitejšia, Kniha života. List tejto knihy by mohol povedať : Som list v základoch života človeka rovnako, ako by mohol kus nejakej skaly povedať : Som kameň v základoch starej veže. Napohľad možno bezvýznamný, všedný malý kameň, no len čo by vypadol, veža už by nebola kompletná a mohla by sa celá zrútiť. Tak je to aj s listom knihy. Možno len tenký, takmer priehľadný list, no bez neho už by kniha nebola kompletná a nebudem sa zmieňovať o tom, že by sa mohla v úvodzovkách "zrútiť". A to určite nechceme, najmä, ak ešte nie je dosť hrubá. Táto kniha totiž býva oveľa hrubšia než všetky ostatné, pretože na rozdiel od nich zachytáva každý detail príbehu. Menia sa v nej postavy aj prostredie, ale hlavná postava zostáva stále rovnaká. Raz je plná zábavných okamžikov, inokedy sa stránky naplnia plačom a nešťastím. Radosť sa strieda so smútkom, nádej so zúfalstvom. No a mnoho strán je zaplnených tými často zbytočnými vecami, ktoré robíme každý deň a tie skutočne dôležité, ktoré odkladáme, si musia počkať. Veď stránok je ešte dosť. Lenže kto vie?
Preto sa musíme snažiť venovať tým dôležitým veciam, aby to nebola len lacná kniha, čo zapadá prachom na najspodnejšej polici knižnice, ale bestseller vo výklade kníhkupectva, ktorý si chce každý kúpiť a prečítať.

Lujza Valúšková, 2.A

Koláž (2.B)

Dopis (VENIA)

Bože, Jano! Je mě to tak strašně líto, že to ani nevím říci slovy. Odpusť, že konám dříve než-li myslím. Odpusť, že vůbec existuji. Kdybych nebyl, bylo by snad všechno snažší. Přemýšlím o tom od včerejšího večera. Jano, já jsem Ti nechtěl ublížit. Nechtě jsem, vážně nechtěl. Je mi jedno jestli ten dopis zahodíš a ani si ho nepřečteš, ale musím Ti to napsat. To všecko, co se stalo. Jano, já Tě mám opravdu rád. Hrozně moc. A i když jsem pověděl, nebo napsal něco zlého a strašně ošklivého, Jano, já jsem to tak nemyslil. Ty jsi se nejspíš urazila, já se Ti ani nedivím. Chápu to. Někdy slovo bolí více než-li facka. Jano, proboha, odpusť! Musíš mi říct, jestli se na mně hněváš. Jano prosím! Nikdy jsem ještě nikoho tak neprosil, jako teď prosím Tebe. Já vím, že se nesluší žádat o odpuštění touto formou, ale když mám s Tebou promluvit jediné slovo, nemůžu, nezmůžu se ani na jednu souvislou větu. A nevím, čím to může být. Já Tě mám opravdu rád. Když jsem byl ještě dávno s tebou, tam u nás, snad jsi to ani nezpozorovala. Někdy jsem býval ironický, jindy zase až nebezpečně zasmušelý. Jenže, nejdražší Jano, to jen proto, že jsem nevěděl jak se mám chovat, svojí přítomností jsi mně tak vyváděla z míry, že jsem opravdu nevěděl, co mám dělat, kam se mám dívat. Jano, promiň mi to všecko. Promiň, že jsem řekl něco, co jsem nemněl. Nemyslel jsem si, že to někdy řeknu. Bože, ta hrozná pýcha. Nemyslel jsem si, že to někdy řeknu, ale promiň. Promiň mi to, že se neumím chovat. Promiň mi to, že nejsem bez chyb. Promiň mi to, že jsem ironický až to není hezké. Promiň mi to, že se k Tobě chovám jako k sobě rovnému. Promiň mi, že když jsem s Tebou, tak nevnímám už nic, co se děje kolem. Promiň mi to, že když se objevíš Ty, tak všichni ostatní přestávají existovat. Promiň mi to, že když s Tebou mluvím a dívám se Ti do očí, nepamatuji si z rozhovoru nic, než Tvé hnědé oči. Promiň mi to, že jsi pro mne oporou. Promiň mi to, že se těším na tvůj ůsměv. Promiň mi to, že Tě mám nade všecko rád. Promiň mi to, že už bez Tebe neumím žít. Jano, odpust, ale nevydržím to dál. Musím vědět, jestli je vše jako před tím, nebo jestli to tak už nikdy nebude. Já jsem to nechtěl. Možná bych se vymluvil na mladickou nerozvážnost. Nevím. Je mně to líto. Omlouvám se. Jestli můžeš, tak promiň, Jano. Kdybych byl pravý křesťan, tak bych vzýval Boha a prosil jej o pomoc, jenomže ten by mi nepomohl v mžiku napravit to, co jsem spáchal. V Bibli stojí přece psáno... V Bibli stojí psáno, že i andělé padli, a proto si i každý z nás zaslouží druhou šanci, nemyslíš? Ale já bych raději upsal duši ďáblu a hořel v pekle navěky věků, jen kdybych věděl, že jsi mi odpustila. Není nic horšího, než-li výčitky. Možná to tak nevypadá a říkáš si teď, že plácám, ale musím Ti říct, že já věřím na osud. Protože jedině ten mohl spojit naše cesty, Jano. Jedině ten mohl udělat to, že mi poslal do cesty Tebe. Snad proto, aby si ze mně udělala lepšího člověka, nebo snad proto, aby jsi mně naučila, že nic nemá člověk zadarmo a co je zadarmo, to je dvakrát zaplacené, nebo snad proto, aby jsi mi konečně vysvětlila, že celý život budu muset někomu něco dokazovat. A za to Ti děkuji. Já věřím, že každý z nás má svou Janu. Člověka, který v jeho živote znamená mnoho. Tak i Ty pro mne znamenáš více než-li mnoho. A zapřísahám Tě, Jano, jestli mi nechceš odpustit, neodpouštěj. Ale jestli máš v sobě kouska citu a jestli Ti na mně aspoň maličko záleží, je jedno jak moc, ale jestli Ti nejsem lhostejný, prosím Tě, odpust mi. Napiš, nebo jen řekni, ale tak, abych to slišel třeba jenom tak, mezi řečí, kdy to budu nejméně čekat, řekni pouze „ Kdo nedokáže odpustit, nemá právo na lásku.“ Vysvětli si to jak chceš a především udělej, co chceš, ale udělej to, co Ti radí Tvé srdce, snad svědomí. Já budu čekat. Dny, týdny, měsíce a ať se rozhodneš jakkoliv, věř, že já Tě budu mít vždycky nadevšecko rád. Ďekuji Ti za to, že jsi! Miluji Tě, Jano!

Jan Čajka

Koláž (2.A)

Máš krídla, leť!

Máš krídla, leť!
Veď cesta z pamäti známa je ti,
toľkokrát šiel si tadiaľ za šťastím.
A či našiel si ho? - Nie, pravda?!
Len prach a kamenie!
A či vieš, že tadiaľ cesta nevedie?
Musíš z výšky dívať sa!
O kúsok ďalej rieka tečie,
tam! Pijú z nej jelene.
Ponad ňu dostaneš sa kam ti srdce káže.
Nevidíš, však? Slepá naivita!
Načo krídla ti boli dané,
keď odvaha rozprestrieť ich chýba?
Zbytočne za ne platiť dane!
Hovor čo chceš, nešťastie tvoje, tvoja chyba!
Alebo len lenivosť? No tak, priznaj!
Zasa mlčíš! Či stud ti hlas vzal?
Nič netreba, len dar využiť, čo ti daný bol.
Odraziť sa od zeme a za šťastím letieť.
Veď krídla máš, tak leť!
Cestu poznáš naspamäť.

D. Barbaričová, 2.A

Dopis (desiluze)

Nejněžnější Jano! Tak přece porušuji slib a znova Ti píši. Je v tom snad i kus mé vypočítavosti, že Ti píši i přesto, že jsi mi to výslovně zakázala. Vím totiž, že když Ti příjde tento dopis, neuděláš to, co by každá jiná na Tvém místě, v Tvé situaci a podle Tvých slov udělala. Neroztrháš ten dopis, ani nespálíš. Ty ho vezmeš do svých bílých rukou, těžkým bolestným pohledem se na něj zadíváš, otevřeš ho a ještě téhož dne mi odepíšeš. A právě to potřebuju. Když Tě nevidím, musím aspoň vědět, že jsi v pořádku. Musím to vědět! Prostě musím.

Je po Vánocích a jsou už konečně za námi ony ukrutné svátky. Ještě nikdy jsem se necítil tak hrozně. Je to divné, ale čím více času mám, tím více si uvědomuji, jak hrozně rychle ten čas běží, jak utíká a jak mi přetéká mezi prsty. A nejhorší na tom všem je, že já s tím nic nemohu udělat. Moct tak zastavit čas. Aspoň na chvilku. Jaké by to asi bylo, Jano?

Víš, někdy když si jdu lehnout, tak dlouho nemůžu usnout. Ležím na posteli a přemýšlím o všem. O světě. O době. Jak se strašně změnila a jak je uspěchaná. Až se sám divím, jak je možné, že se v průběhu několika let změnilo všechno kolem. Přál bych si mít svůj svět. Čistý a nezkažený. Svět, ve kterém by byli všichni slušní a žili by svůj život naplno, tak, jak se to sluší a patří. Začali bychom od začátku. Všichni. A především my dva, Jano. Chtěla bys, Jano? Chtěla bys taky takový svůj malý svět? Takový, kde by nebylo nic, ani smrt, ani závist, ani přetvářka, ani nenávist. Jen my dva. Navždycky.

Já vím. Říkalas, abych už nepsal. Ale já musím. Musím Ti napsat, jak mi chybíš. Jak mi chybí Tvůj radostný smích i truchlivý pláč. Jak mi chybí tvé oči, tvá ústa, Jano. Ty oči, když jsi se na mně podívala a říkala jsi tehdy, že mně už nechceš nikdy vidět a že jsi mně přestala mít ráda, Jano, ty Tvé oči Tě prozradili. Oči jsou totiž zrcadlem duše. Nepřestalas, stejně jako já Tě nepřestal mít rád, a čím déle jsem tu na tomto místě plném lidí, tak strašně cizích, tím víc mám potřebu znovu Ti pohladit tvář, nebo Tě jenom spatřit. Jen chvíli smět tiše vedle Tebe stát a třeba nic neříkat. Stát a slišet jak Ti bije srdce, se zatajeným dechem naslouchat tomu jak žiješ. Smět zase spatřit Tvůj nevinný úsměv. Tak ráda jsi se přece smála, Jano. Je to tak dávno, že to už snad ani není pravda. Jako kdyby to všechno bylo vzdáleno tisíce světelných let. Tak strašně dávno. Jsem jen obyčejný člověk, jako miliony jiných. Člověk s jedním snem, který se však nikdy nestane skutečností. A já to vím, ty to víš také, a proto se nechceš soužit. Ale buď k sobě aspoň spoloviny tak upřímná, jako jsem já k Tobě a přiznej si, že jsi mne stále nepřestala mít ráda.

Víš, Jano, nejsem básník, bohužel, Bůh mi nenadělil onen dar, abych uměl skládat verše a proto neumím vyjádřit básní, co k Tobě cítím. Nejsem ani malíř, abych mohl přenést své pocity na plátno a vytvořit tak veliké dílo, které by lidé ještě za sto let obdivovali. Nejsem hudební skladatel a tudíž nemohu vložit všechen svůj žal do not a notiček. Nejsem ani natolik literárně zdatný, abych snad mohl napsat román a do něj vložit všechny své hříchy a morální poklesky, tak, jak to dělá mnoho jiných lidí. Jsem jen obyčejný člověk, který bez Tebe nemůže a nechce žít. A proto píši tyto, pro někoho možná nesmyslné a velmi prostinké dopisy. Mnohý by si možná pověděl, že je to až příliš dětinské. Asi by mněl pravdu. Možná. Snad. Já je ale musím psát. Je to totiž jediná možnost, jak Ti říct a ukázat, že i kdyby mi snad nějaké lidské či boží zákony zakazovali vídat Tě, i kdyby mi snad z nějakého hloupého předsvědčení zakazovali psát Ti, pro mne za mne můžou mi zakázat všecko, ale to, že Tě mám rád, to mi nemůže zakázat nikdo na světě. Protože to jediné si zakázat nedám! Miluji Tě, Jano.

Jan Čajka

Dopis (chandra)

Milovaná Jano! Za týden jsou Vánoce. Já ale domů nepřijedu. Nechci porušit slib, který jsem Ti dal. Nebylo by to správné, už kvůli ní ne. Včera napadl první sníh. Je to tu jako v pohádce, v takové, kde většinou všecko končí šťastně. Určitě by se Ti tu líbilo. Máš přece tak ráda sníh. Je tak křehký a vznešený. Chladný a zranitelný. Přesně jako Ty, Jano.
Blíží se svátky míru a klidu. Chtěl bych už konečně nelézt onen blažený klid! Hledám, ale nenalézám ničeho. Bloudím a utápím se v tom citu, který už nenazývám láskou, nýbrž trýzní, která ne a ne pominout. Chtěl bych zahnat všechny ty vzpomínky na Tebe, na domov a na všechny a začat nějak od začátku, moc bych chtěl. Snad nějaká vyšší moc tomu tak chce, abych se i nadále týral touhou po tom znovu Tě spatřit. Ale dal jsem Ti své slovo a to také dodržím. Chybíš mi. Neskutečně.
Čím dál častěji se utápím v minulosti. Je to zvláštní jak v určitém věku svého života dospěje člověk do onoho podivného stádia, kdy se začíná otáčet, pozastavovat nad tím, co bylo a neustále se vracet na místa, kde v minulosti, možná blízké a možná až příliš daleké, chodíval. Jako kdyby se bál, že to všecko zapomene a proto si to chce zapamatovat co možná nejvěrněji. Je to snad strach, co ho žene tam, kde býval tak svoboden a mlád. Strach z toho, že je to možná naposled? Víš, Jano, já mám strach. Hrozný strach, tak veliký a děsivý, že to ani nevím popsat. Bojím se, že umřu. Bojím se, že večer zavřu oči a ráno nebude už nic. Jen bílé prázdno. A Ty nikde. Bojím se, že se život vytratí, odejde, ztratí se jako stín. Zmizí.
Život. Jedno slovo, tak prosté a nevinné. Život, nejdražší Jano, ten mi vzal všecko. Naco je mi dobré jméno, naco všechny ty tituly a společenské postavení, když nemohu žít? Den co den přemýšlím nad tím, jaký jsem žil svůj dosavadní život. Špatně jsem žil, Jano. Žil jsem v mylné představě lepšího světa. Žil jsem v hrozné lži. Očekával jsem od života mnohem více než-li mi mohl dát. Žil jsem vůbec? Dá se dlouhá cesta, kterou jsem musel přejít nazvat životem v pravém slova smyslu? Neznám odpověď. Vím jen, že jakousi náhodou, možná nesmyslným řízením osudu jsem se zařadil do společnosti, která mně pohltila a stáhla až na samé dno. Všichni mladí lidé vcházejí do života čistí a každý z nich si nese tu svou ideu, jakýsi životní sen, či poslání, když to tak možno nazvat. Každý z těchto mladých lidí se pak usiluje o to, aby se tento jeho sen stal skutečností, aby naplnil očekávání, které do něj vložila matka, otec, nebo učitel. Snaží se splnit si svůj sen. A když se jim to po letech snažení a odříkání, po letech neúprosné a úmorné dřiny podaří, když se po letech ohlédnou a zpětně si promítají ten svůj život plný radostí, ale i starostí a vidí, že za nimi zůstal kus práce, že zanechali byť sebemenší odkaz svým dětem, že žili svůj sen, pak teprve si mohou říci, že žili celý život plnohodnotně. Já jsem ale žil sen někoho jiného. Celý život ve lži, namýšlel jsem si, že dělám něco, co má smysl a opodstatnění, zatím co ona na mně jenom z výšky milosrdně hleděla s němou výčitkou v očích. Věřil jsem něčemu, co není, co neexistuje, co nemůže existovat. Marně jsem čekal. Nedočkal jsem se. Snad proto, že jsem si život představoval úplně jinak, snad proto, že jsem od něho čekal něco víc. Představoval jsem si to snáž, nebo až příliš jednoduše. Možná proto mně srazil až na kolena. Jenže cožpak může život člověka trestat za to, že chtěl být šťasten? Je to sobecké, já vím. Teď už to vím. Ale já nechtěl nic, než jen malý kousek štěstí.
A teď když jsem si myslil, že snad už nikdy nenajdu to štěstí, tak mi život poslal do cesty Tebe, Jano. A zase je v tom ta jeho vypočítavost a zákeřnost. Takový je tedy, Jano, ten život, kterého jsi se tak dychtivě zastávala. Takový je život, kterého jsi se držela zuby-nehty a který jsi tak ostře hájila při našich odpoledních rozpravách. Tedy ještě pořád tvrdíš, že je tak neskutečně krásný? Ještě pořád si myslíš, že je vždy jenom spravedlivý? Myslíš si, že nechává trpět jenom hříšníky? Říkal jsem Ti, že přijde čas, kdy Ty sama okusíš jeho hořkost. Jenže nejvíce ze všeho mně mrzí skutečnost, že příčinou toho jsem právě já. Odpusť mi to, prosím. Vždyť nechtěl jsem nic. Jen Tebe, ten malý kousek štěstí. Miluji Tě, Jano.

Jan Čajka

Jeseň podľa Vivaldiho

Krok.
Len jeden tichý.
A bozky.
Dlhé a nekonečné ako dnešok.
Ako jeseň.
Ako deň, kedy začal koniec
A skončil sa začiatok.
Ako ticho, ktoré spája dve duše,
dve prázdne misky.
Biele a tak krásne chladné.
Ako vrana.
Nie temné, len skutočné a slobodné.
Ako slnko nad hlavami,
ktoré ako vo sne blúdia životom.
Hľadajú smer, správnu cestu.
Možno pravdu by rady.

Krok.
Len jeden bezvýznamný.
A pohľad.
Dlhý a nekonečný ako dnešok.
Ako jeseň.
Z predstáv Vivaldiho?
Ani omylom.
Smutný a prázdny.

Kde až končí ľudská hlúposť?
Na dne mora? V korunách stromov?
Skrýva sa.
Tam, kde ju nemožno vidieť.
Alebo skôr, kde je vidieť nechcená.
Ako listy, po ktorých sa šliape.
Ako dve spálené vretená.
Tam je, tam ju hľadať treba.
Nechceš?
Tvoja strata mojim ziskom sa stane.
Keď už je raz koniec nás dvoch, teba,
nebudem viac nožom ryť v starej rane.
Asi to tak malo byť, tak mi treba.

D. Barbaričová 2.A