Milovaná Jano! Za týden jsou Vánoce. Já ale domů nepřijedu. Nechci porušit slib, který jsem Ti dal. Nebylo by to správné, už kvůli ní ne. Včera napadl první sníh. Je to tu jako v pohádce, v takové, kde většinou všecko končí šťastně. Určitě by se Ti tu líbilo. Máš přece tak ráda sníh. Je tak křehký a vznešený. Chladný a zranitelný. Přesně jako Ty, Jano.
Blíží se svátky míru a klidu. Chtěl bych už konečně nelézt onen blažený klid! Hledám, ale nenalézám ničeho. Bloudím a utápím se v tom citu, který už nenazývám láskou, nýbrž trýzní, která ne a ne pominout. Chtěl bych zahnat všechny ty vzpomínky na Tebe, na domov a na všechny a začat nějak od začátku, moc bych chtěl. Snad nějaká vyšší moc tomu tak chce, abych se i nadále týral touhou po tom znovu Tě spatřit. Ale dal jsem Ti své slovo a to také dodržím. Chybíš mi. Neskutečně.
Čím dál častěji se utápím v minulosti. Je to zvláštní jak v určitém věku svého života dospěje člověk do onoho podivného stádia, kdy se začíná otáčet, pozastavovat nad tím, co bylo a neustále se vracet na místa, kde v minulosti, možná blízké a možná až příliš daleké, chodíval. Jako kdyby se bál, že to všecko zapomene a proto si to chce zapamatovat co možná nejvěrněji. Je to snad strach, co ho žene tam, kde býval tak svoboden a mlád. Strach z toho, že je to možná naposled? Víš, Jano, já mám strach. Hrozný strach, tak veliký a děsivý, že to ani nevím popsat. Bojím se, že umřu. Bojím se, že večer zavřu oči a ráno nebude už nic. Jen bílé prázdno. A Ty nikde. Bojím se, že se život vytratí, odejde, ztratí se jako stín. Zmizí.
Život. Jedno slovo, tak prosté a nevinné. Život, nejdražší Jano, ten mi vzal všecko. Naco je mi dobré jméno, naco všechny ty tituly a společenské postavení, když nemohu žít? Den co den přemýšlím nad tím, jaký jsem žil svůj dosavadní život. Špatně jsem žil, Jano. Žil jsem v mylné představě lepšího světa. Žil jsem v hrozné lži. Očekával jsem od života mnohem více než-li mi mohl dát. Žil jsem vůbec? Dá se dlouhá cesta, kterou jsem musel přejít nazvat životem v pravém slova smyslu? Neznám odpověď. Vím jen, že jakousi náhodou, možná nesmyslným řízením osudu jsem se zařadil do společnosti, která mně pohltila a stáhla až na samé dno. Všichni mladí lidé vcházejí do života čistí a každý z nich si nese tu svou ideu, jakýsi životní sen, či poslání, když to tak možno nazvat. Každý z těchto mladých lidí se pak usiluje o to, aby se tento jeho sen stal skutečností, aby naplnil očekávání, které do něj vložila matka, otec, nebo učitel. Snaží se splnit si svůj sen. A když se jim to po letech snažení a odříkání, po letech neúprosné a úmorné dřiny podaří, když se po letech ohlédnou a zpětně si promítají ten svůj život plný radostí, ale i starostí a vidí, že za nimi zůstal kus práce, že zanechali byť sebemenší odkaz svým dětem, že žili svůj sen, pak teprve si mohou říci, že žili celý život plnohodnotně. Já jsem ale žil sen někoho jiného. Celý život ve lži, namýšlel jsem si, že dělám něco, co má smysl a opodstatnění, zatím co ona na mně jenom z výšky milosrdně hleděla s němou výčitkou v očích. Věřil jsem něčemu, co není, co neexistuje, co nemůže existovat. Marně jsem čekal. Nedočkal jsem se. Snad proto, že jsem si život představoval úplně jinak, snad proto, že jsem od něho čekal něco víc. Představoval jsem si to snáž, nebo až příliš jednoduše. Možná proto mně srazil až na kolena. Jenže cožpak může život člověka trestat za to, že chtěl být šťasten? Je to sobecké, já vím. Teď už to vím. Ale já nechtěl nic, než jen malý kousek štěstí.
A teď když jsem si myslil, že snad už nikdy nenajdu to štěstí, tak mi život poslal do cesty Tebe, Jano. A zase je v tom ta jeho vypočítavost a zákeřnost. Takový je tedy, Jano, ten život, kterého jsi se tak dychtivě zastávala. Takový je život, kterého jsi se držela zuby-nehty a který jsi tak ostře hájila při našich odpoledních rozpravách. Tedy ještě pořád tvrdíš, že je tak neskutečně krásný? Ještě pořád si myslíš, že je vždy jenom spravedlivý? Myslíš si, že nechává trpět jenom hříšníky? Říkal jsem Ti, že přijde čas, kdy Ty sama okusíš jeho hořkost. Jenže nejvíce ze všeho mně mrzí skutečnost, že příčinou toho jsem právě já. Odpusť mi to, prosím. Vždyť nechtěl jsem nic. Jen Tebe, ten malý kousek štěstí. Miluji Tě, Jano.
Jan Čajka
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára