Dopis (VENIA)

Bože, Jano! Je mě to tak strašně líto, že to ani nevím říci slovy. Odpusť, že konám dříve než-li myslím. Odpusť, že vůbec existuji. Kdybych nebyl, bylo by snad všechno snažší. Přemýšlím o tom od včerejšího večera. Jano, já jsem Ti nechtěl ublížit. Nechtě jsem, vážně nechtěl. Je mi jedno jestli ten dopis zahodíš a ani si ho nepřečteš, ale musím Ti to napsat. To všecko, co se stalo. Jano, já Tě mám opravdu rád. Hrozně moc. A i když jsem pověděl, nebo napsal něco zlého a strašně ošklivého, Jano, já jsem to tak nemyslil. Ty jsi se nejspíš urazila, já se Ti ani nedivím. Chápu to. Někdy slovo bolí více než-li facka. Jano, proboha, odpusť! Musíš mi říct, jestli se na mně hněváš. Jano prosím! Nikdy jsem ještě nikoho tak neprosil, jako teď prosím Tebe. Já vím, že se nesluší žádat o odpuštění touto formou, ale když mám s Tebou promluvit jediné slovo, nemůžu, nezmůžu se ani na jednu souvislou větu. A nevím, čím to může být. Já Tě mám opravdu rád. Když jsem byl ještě dávno s tebou, tam u nás, snad jsi to ani nezpozorovala. Někdy jsem býval ironický, jindy zase až nebezpečně zasmušelý. Jenže, nejdražší Jano, to jen proto, že jsem nevěděl jak se mám chovat, svojí přítomností jsi mně tak vyváděla z míry, že jsem opravdu nevěděl, co mám dělat, kam se mám dívat. Jano, promiň mi to všecko. Promiň, že jsem řekl něco, co jsem nemněl. Nemyslel jsem si, že to někdy řeknu. Bože, ta hrozná pýcha. Nemyslel jsem si, že to někdy řeknu, ale promiň. Promiň mi to, že se neumím chovat. Promiň mi to, že nejsem bez chyb. Promiň mi to, že jsem ironický až to není hezké. Promiň mi to, že se k Tobě chovám jako k sobě rovnému. Promiň mi, že když jsem s Tebou, tak nevnímám už nic, co se děje kolem. Promiň mi to, že když se objevíš Ty, tak všichni ostatní přestávají existovat. Promiň mi to, že když s Tebou mluvím a dívám se Ti do očí, nepamatuji si z rozhovoru nic, než Tvé hnědé oči. Promiň mi to, že jsi pro mne oporou. Promiň mi to, že se těším na tvůj ůsměv. Promiň mi to, že Tě mám nade všecko rád. Promiň mi to, že už bez Tebe neumím žít. Jano, odpust, ale nevydržím to dál. Musím vědět, jestli je vše jako před tím, nebo jestli to tak už nikdy nebude. Já jsem to nechtěl. Možná bych se vymluvil na mladickou nerozvážnost. Nevím. Je mně to líto. Omlouvám se. Jestli můžeš, tak promiň, Jano. Kdybych byl pravý křesťan, tak bych vzýval Boha a prosil jej o pomoc, jenomže ten by mi nepomohl v mžiku napravit to, co jsem spáchal. V Bibli stojí přece psáno... V Bibli stojí psáno, že i andělé padli, a proto si i každý z nás zaslouží druhou šanci, nemyslíš? Ale já bych raději upsal duši ďáblu a hořel v pekle navěky věků, jen kdybych věděl, že jsi mi odpustila. Není nic horšího, než-li výčitky. Možná to tak nevypadá a říkáš si teď, že plácám, ale musím Ti říct, že já věřím na osud. Protože jedině ten mohl spojit naše cesty, Jano. Jedině ten mohl udělat to, že mi poslal do cesty Tebe. Snad proto, aby si ze mně udělala lepšího člověka, nebo snad proto, aby jsi mně naučila, že nic nemá člověk zadarmo a co je zadarmo, to je dvakrát zaplacené, nebo snad proto, aby jsi mi konečně vysvětlila, že celý život budu muset někomu něco dokazovat. A za to Ti děkuji. Já věřím, že každý z nás má svou Janu. Člověka, který v jeho živote znamená mnoho. Tak i Ty pro mne znamenáš více než-li mnoho. A zapřísahám Tě, Jano, jestli mi nechceš odpustit, neodpouštěj. Ale jestli máš v sobě kouska citu a jestli Ti na mně aspoň maličko záleží, je jedno jak moc, ale jestli Ti nejsem lhostejný, prosím Tě, odpust mi. Napiš, nebo jen řekni, ale tak, abych to slišel třeba jenom tak, mezi řečí, kdy to budu nejméně čekat, řekni pouze „ Kdo nedokáže odpustit, nemá právo na lásku.“ Vysvětli si to jak chceš a především udělej, co chceš, ale udělej to, co Ti radí Tvé srdce, snad svědomí. Já budu čekat. Dny, týdny, měsíce a ať se rozhodneš jakkoliv, věř, že já Tě budu mít vždycky nadevšecko rád. Ďekuji Ti za to, že jsi! Miluji Tě, Jano!

Jan Čajka