Nejněžnější Jano! Tak přece porušuji slib a znova Ti píši. Je v tom snad i kus mé vypočítavosti, že Ti píši i přesto, že jsi mi to výslovně zakázala. Vím totiž, že když Ti příjde tento dopis, neuděláš to, co by každá jiná na Tvém místě, v Tvé situaci a podle Tvých slov udělala. Neroztrháš ten dopis, ani nespálíš. Ty ho vezmeš do svých bílých rukou, těžkým bolestným pohledem se na něj zadíváš, otevřeš ho a ještě téhož dne mi odepíšeš. A právě to potřebuju. Když Tě nevidím, musím aspoň vědět, že jsi v pořádku. Musím to vědět! Prostě musím.
Je po Vánocích a jsou už konečně za námi ony ukrutné svátky. Ještě nikdy jsem se necítil tak hrozně. Je to divné, ale čím více času mám, tím více si uvědomuji, jak hrozně rychle ten čas běží, jak utíká a jak mi přetéká mezi prsty. A nejhorší na tom všem je, že já s tím nic nemohu udělat. Moct tak zastavit čas. Aspoň na chvilku. Jaké by to asi bylo, Jano?
Víš, někdy když si jdu lehnout, tak dlouho nemůžu usnout. Ležím na posteli a přemýšlím o všem. O světě. O době. Jak se strašně změnila a jak je uspěchaná. Až se sám divím, jak je možné, že se v průběhu několika let změnilo všechno kolem. Přál bych si mít svůj svět. Čistý a nezkažený. Svět, ve kterém by byli všichni slušní a žili by svůj život naplno, tak, jak se to sluší a patří. Začali bychom od začátku. Všichni. A především my dva, Jano. Chtěla bys, Jano? Chtěla bys taky takový svůj malý svět? Takový, kde by nebylo nic, ani smrt, ani závist, ani přetvářka, ani nenávist. Jen my dva. Navždycky.
Já vím. Říkalas, abych už nepsal. Ale já musím. Musím Ti napsat, jak mi chybíš. Jak mi chybí Tvůj radostný smích i truchlivý pláč. Jak mi chybí tvé oči, tvá ústa, Jano. Ty oči, když jsi se na mně podívala a říkala jsi tehdy, že mně už nechceš nikdy vidět a že jsi mně přestala mít ráda, Jano, ty Tvé oči Tě prozradili. Oči jsou totiž zrcadlem duše. Nepřestalas, stejně jako já Tě nepřestal mít rád, a čím déle jsem tu na tomto místě plném lidí, tak strašně cizích, tím víc mám potřebu znovu Ti pohladit tvář, nebo Tě jenom spatřit. Jen chvíli smět tiše vedle Tebe stát a třeba nic neříkat. Stát a slišet jak Ti bije srdce, se zatajeným dechem naslouchat tomu jak žiješ. Smět zase spatřit Tvůj nevinný úsměv. Tak ráda jsi se přece smála, Jano. Je to tak dávno, že to už snad ani není pravda. Jako kdyby to všechno bylo vzdáleno tisíce světelných let. Tak strašně dávno. Jsem jen obyčejný člověk, jako miliony jiných. Člověk s jedním snem, který se však nikdy nestane skutečností. A já to vím, ty to víš také, a proto se nechceš soužit. Ale buď k sobě aspoň spoloviny tak upřímná, jako jsem já k Tobě a přiznej si, že jsi mne stále nepřestala mít ráda.
Víš, Jano, nejsem básník, bohužel, Bůh mi nenadělil onen dar, abych uměl skládat verše a proto neumím vyjádřit básní, co k Tobě cítím. Nejsem ani malíř, abych mohl přenést své pocity na plátno a vytvořit tak veliké dílo, které by lidé ještě za sto let obdivovali. Nejsem hudební skladatel a tudíž nemohu vložit všechen svůj žal do not a notiček. Nejsem ani natolik literárně zdatný, abych snad mohl napsat román a do něj vložit všechny své hříchy a morální poklesky, tak, jak to dělá mnoho jiných lidí. Jsem jen obyčejný člověk, který bez Tebe nemůže a nechce žít. A proto píši tyto, pro někoho možná nesmyslné a velmi prostinké dopisy. Mnohý by si možná pověděl, že je to až příliš dětinské. Asi by mněl pravdu. Možná. Snad. Já je ale musím psát. Je to totiž jediná možnost, jak Ti říct a ukázat, že i kdyby mi snad nějaké lidské či boží zákony zakazovali vídat Tě, i kdyby mi snad z nějakého hloupého předsvědčení zakazovali psát Ti, pro mne za mne můžou mi zakázat všecko, ale to, že Tě mám rád, to mi nemůže zakázat nikdo na světě. Protože to jediné si zakázat nedám! Miluji Tě, Jano.
Jan Čajka
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára