Když jsem Tě poprvé uviděl, Jano, byla jsi jako dítě. Čistá a tak krásně nevinná. Bál jsem se na Tebe vůbec podívat, abych Ti nějakým způsobem neublížil. Vždyť jsi byla tak neskutečně křehká. Jako porcelánová panenka s velkýma hlubokýma očima. Ty oči... Byla jsi úplně jiná. Možná právě proto, že jsi ještě neznala všechnu tu špínu doby a všechno to zlo a zkaženost. Ty jsi, milá Jano, asi nevěděla ještě vůbec nic. O životě. O světě. O lásce. Rozhlédala jsi se kolem, jako kdyby jsi někoho hledala. Byla jsi doslova jako Alenka v říši divů. A já jsem si uvědomil, že v té Tvé plachosti a strachu bylo tehdy něco roztomilého. Tehdy mi Tě bylo líto. Chtěl jsem Ti pomoci, ale nevěděl jsem jak. A dnes? Změnila jsi se. Ty oči. Už nehřejí jako tehdy. Už to není ta mladá věčně usmátá dívka, která jsi stála za svým. Už to není to porcelánově bílé dítko. Stala se z Tebe žena. Ale jaká! Nikdy jsem si to nepřál, ale teď si to přeji, přeji si to tak, jako jsem si nikdy nic nepřál. Chtěl bych vrátit čas. Chtěl bych, aby jsi byla zase taková, jako předtím. Zase ta šťastná a milá Jana. Ta Jana, kterou jsem měl rád. Jsi tak strašně zlá, Jano! Tak neskutečně zlá. Ty krásné hluboké oči jsou teď plny zloby a nenávisti. Teď se do nich bojím podívat rovněž. Jenomže ne proto, že bych se snad bál, že Ti ublížím, ale proto, že se bojím, aby jsi mně neprobodla pohledem, Jano, vždyť to není možné, aby jsi se tak změnila. Odvracíš se pohledem, nemluvíš, utíkáš přede mnou. Ten Tvůj pohled, který dříve hladil, nyní pálí. A co se to stalo s Tvým hlasem? Jak jsi cynická a zatrpklá. Jano, jestli to jen trochu jde, změň se! Aspoň kvůli mně. Chodíš jako tělo bez duše, mlčíš, když promluvíš, slova Ti šlehají z úst jako plameny. Jako kdyby skrze Tvá ústa promlouval satan. Proč jsi tak zlá? Jano znenáviděl jsem Tě za ta slova. Zranila jsi mé city, mou duši. Nenávidím Tě, Jano. To, co k Tobě cítím dnes je pouze lítost nad tím, jak hluboko jsi dokázala klesnout. Proboha, Jano, vždyť Ty se chováš, jako smyslů zbavená. Proč mi tolik ubližuješ? Za co mně tak strašně trestáš?
Nenávidím Tě, Jano! Nenávidím. Nechci Tě už nikdy vidět. Možná to tak bude pro oba lepší. Já už nepřijdu tam k nám. Už nikdy. Mám na Tebe takovou zlost, že kdybych mohl... Mám zlost za ta slova, která jako vodopád se lila z Tvých úst. Z těch stejných, která kdysi říkávala pravý opak. Přísahám Ti, při všem co je mi svaté, že kdybych... Ale ne, nikdy bych to nedokázal a ty to dobře víš. Víš, že bych raději zemřel, než-li bych mněl na Tebe stáhnout ruku. Na to Tě mám pořád až příliš rád. Možná právě proto jsi říkala tak tvrdá slova. Lhala jsi Jano, tehdy mně a teď lžeš sama sobě. Myslíš si, že jsem slaboch. Každý tomu říkáme jinak. Já se na Tebe nezlobím. Už ne. Protože vím, že i přes to všecko, co jsi mi pověděla, mně máš stále hrozně ráda. Vím to, protože slova jsou zrádná. Někdy jimi člověk poví i to, co nechtěl. Raní přitom všechny kolem a až posléze si uvědomí, co vlastně řekl. Slova.
Nechci od Tebe nic. Nemusíš psát. Nemusíš už se mnou nikdy promluvit. Nemusíš. Jenom Tě prosím, i na úkor toho, že už bych Tě nemněl nikdy vidět, buď zase taková jako předtím. Zahoď tu zlou masku, usměj se. Buď lepším člověkem, než jsme my všichni dohromady, buď zase sama sebou. Jano, prosím, udělej to kvůli mně. Vrať mi zpátky tu starou Janu, kterou jsem měl tolik rád. Udělej to především kvůli sobě a jestli můžeš, tak odpusť. Vím, že jsem tím vinen právě já. Máš pravdu, kdybych nebyl slaboch, nikdy by se nic z toho nestalo a Ty by jsi žila nadále v té krásné pohádce s růžovými brýlemi, které by jsi nemusela nikdy sundat. Odpusť. Miluji Tě, Jano.
Jan Čajka
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára