Je asi zbytečné se pořád víc a víc trápit a přitom vědět, že se stejně nic nezmění a já už nemohu dál. Chtěl bych vystoupit z toho ukrutného kolotoče, jenže on ne a ne zastavit. Pořád se točím dokola v tom samém. Bože, vždyť to je k zbláznění! To snad ani nemůže zdravý člověk vydržet. I když nechci, každým dnem musím si na Tebe vzpomnět. Myslil jsem, že práce mi bude lékem na bolest, kterou si nosím v srdci všude, kam se jenom hnu. Táhne se za mnou jako temný hřích, jako tmavý stín, který nemizí ani za bílého dne.
Tak se podívej, drahá Jano, kam až jsme to dopracovali. Tak velká byla naše
láska, až se z nás stali trosky prahnoucí po troše toho lidského tepla, po
pohlazení, kterého mají jiní přebytek. Když vidím ty mladé lidi, tisknoucí se
jeden k druhému a nejlépe každý týden k druhému, je mi
z toho smutno. Sám sebe se ptám, jestli je to pravá láska. Jestli se
dokáže člověk tak rychle zamilovat a jestli ta láska dokáže taky tak
strašně rychle skončit. Možná, sám nevím. Nevím ani, jestli to, co k Tobě
cítím je vlastně láska. Láska by přece měla člověka naplnit a povznést
a ne za živa pochovat. Lepí se na sebe s falešnými předsudky, že
jeden druhého šíleně milují a přitom lžou sami sobě. Veřejně se podvádí
a klamou jeden druhého, lež jsou blahořečení. Z jakého důvodu? Lháři,
kterým bylo za ty lži a klamy dopřáno to, o čem může bez pochyby naše
čistá láska jenom snít. Já jsem si vždycky přál mít rád. Ještě jako děcko.
Strašně jsem chtěl milovat. Já jsem ale neuměl mít rád. Dokud jsi nepřišla Ty.
Jenomže pak už bylo na lásku asi pozdě.
Odjíždím, no ještě nevím kam. Píši Ti poslední dopis. Všechny obálky
i dopisní papíry dnes večer spálím a slibuji, ale tentokráte už
doopravdy, že Ti už nikdy nenapíšu. Odcházím, ne proto, že bych musel,
i když, vlastně ano. Zítra nastoupím na loď a ještě naposled pohlédnu
na nábřeží, po kterém jsem chodíval s hlavou v oblacích, myslíc pouze
na Tebe. Musím odejít, abych zapomněl.
Hodně daleko od lidí, chci konečně najít ten ostrov, jenž skrývá vůni zašlých
dnů. Proto se chci s Tebou rozloučit a popřát Ti hodné zdaru a aby
jsi konečně našla pravou lásku, která se naplní. Tu plnohodnotnou, za kterou se
nebudeš muset cítit vinna. Omlouvám se za to, že jsem Ti způsobil šrám na
srdci, mrzí mne to. Sama však musíš uznat, že takto to dále nejde. Nejsme ničím
jiným, než objeti doby a především společnosti, ve které žijeme. Snad se,
Jano, ještě někdy potkáme. Možná v příštím životě. Nic bych si nepřál víc.
Oba budeme volní jako ptáci, čistí a nezkažení.
Víš, Jano, přál bych si, aby jsi byla konečně šťastna. Ale doopravdy
šťastna. Zapomeň, prosím! Začni žít od začátku a užívej života, dokud to
jde. Nežij jen vzpomínkami, nejde to. Žij přítomností a přijímej věci tak,
jak přijdou. Já věřím, že se tam někde setkáme a pak už nás nikdo nikdy
nerozdělí. Budu čekat. Jano, děkuji Ti za to, že jsi mne naučila co to je mít
rád. Sbohem. Totiž, nashledanou. Nashledanou v lepších časech. Miluji Tě,
Jano!
Jan Čajka
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára